Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

ZLATOKORUNSKÉ LEGENDY A POVĚSTI

 

POVĚST O ZALOŽENÍ KLÁŠTERA A JEHO POJMENOVÁNÍ

POVĚST O LÍPÁCH " KAPUCÍNKÁCH"

POVĚST VZTAHUJÍCÍ SE K NAPADENÍ KLÁŠTERA HUSITY ROKU 1420

A JEŠTĚ JEDNA POVĚST O ZABITÝCH MNIŠÍCH

O NALEZENÉM POKLADU

PODZEMNÍ CHODBY- FAKTA NEBO MÝTUS

POVĚST O ZALOŽENÍ KOSTELA SV.MARKÉTY

POHÁDKA O VODNÍKOVI Z ŘEKY VLTAVY

 


 

 O ZALOŽENÍ KLÁŠTERA A JEHO POJMENOVÁNÍ

 

KLÁŠTER ZLATÁ KORUNA  Legenda o založení Zlaté Koruny praví, že když měl roku 1260 český král Přemysl Otakar II. svést  důležitou bitvou u Kressenbrunnu (dnes Groißenbrunn v Dolním Rakousku) proti uherskému králi Bélovi IV., prosil Boha, aby mu bylo dopřáno tuto bitvu vyhrát. Za to, že se tak stane slíbil vést lepší život a mimo jiné se také zavázal slavným slibem, že ke cti Boží a Panny Marie  nechá postavit nový klášter. Přemysl Otakar bitvu opravdu vyhrál a svůj slib dodržel. Již roku 1263 povolal cisterciácké mnichy rakouského kláštera Heiligenkreuz a nechal založit klášter, který nazval Svatá (trnová) Koruna. Důvody pro založení kláštera však byly zároveň i politické. Nový klášter měl zamezit případné rozpínavosti rodu Vítkovců, kterým patřil nedaleký Český Krumlov. 
Aby se klášter jmenoval Svatá Koruna si přál samotný zakladatel. Zmínka je již v zakládací listině: "Také chceme z úcty ke svaté trnové koruně, aby byl onen kláštera ode všech nazýván U SRelikviář s trnem z kláštera Heiligenkreuz v Rakouskuvaté Koruny". Jak se samotný trn do Zlaté (Svaté) Koruny dostal se ale přesně neví. Možná ho Přemysl Otakar II. dostal darem od francouzského krále Ludvíka IX. Svatého, který vlastnil domnělou Kristovu trnovou korunu. Podle heiligenkreuzské tradice přinesli zdejší mniši část tohoto trnu v dubnu 1263 do dnešní Zlaté Koruny. V Heiligenkreuzském klášteře je část trnu uchovávána od roku 1244 až dosud.
Od počátku 14. století se v pramenech paralelně objevuje později zobecnělý název Zlatá Koruna, patrně odkazující na tehdejší velké bohatství kláštera. Trn z Kristovy Koruny měli zlatokorunští řeholníci ve velké úctě, a proto jim také generální kapitula řádu v roce 1270 vyšla vstříc a na jejich žádost jim povolila slavit specifický svátek Svaté Koruny.
Tento svatý ostatek se však během věků, snad za husitských válek, ztratil. Až v říjnu 1663 přivezl jiný trn z Kristovy mučednické koruny zlatokorunský opat P. Bernard Pachmann, který jej dostal od opata bavorského cisterciáckého kláštera Fürstenzelle. O dalším osudu této pro klášter tak důležité relikvie však také nemáme zpráv. Jisté však je, že v době josefínského zrušení Zlaté Koruny roku 1785 již není zachycena v žádném z inventářů klášterního majetku, které byly tehdy s poměrně velkou pečlivostí sepisovány.

 

 


 

  O LÍPÁCH " KAPUCÍNKÁCH"


VÝJEV PLENĚNÍ KLÁŠTERA HUSITY   Klášter byl na podzim roku 1420 napaden husity v čele snad se samotným Janem Žižkou. K této události vznikla pověst o tzv. lípách kapucínkách.
  Říká se, že pokud v klášteře husité našli nějaké mnichy, kteří nestihli uniknout, tak je zabili trojím způsobem. Některé pobili zbraněmi, jiné upálili a ostatní pověsili na lípu, která stávala u bývalého kostela sv. Markéty. Tvrdí se, že jich na lípu pověsili celkem sedm. Jiná pověst tvrdí, že na lípu byli hromadně pověšeni všichni mniši zdejšího kláštera. Především místní se domnívají, že se jedná ještě o dochovanou lípu na návsi. Dnes je tento strom prohlášen za památný. Je pravda, že stáří stromu by této události odpovídalo, ale tvary listů tzv. kapucínek na ní žádné nenalezneme. Stejně tak se nejedná ani o lípu rostoucí u brány kláštera na nádvoří. Tento strom pochází pravděpodobně ze začátku 17. století. Jednalo se skutečně o lípu, která dříve stávala u bývalého kostela sv. Markéty u bývalé kovárny (dnes dům s č.p. 13). Ještě dnes na bývalém kostele najdeme upevněnou desku, na které je napsaná stará latinská báseň, která líčí onu osudnou událost usmrcení mnichů. Desku nechal zhotovit na počátku 17. století tehdejší zlatokorunský opat Valentin August Schönbeck. Do češtiny přeložená báseň zní takto: Pozastav se, nábožný pocestný, a pohleď na lípu, jak se zelená a tak brzy nezahyne a obdivuj se těm kapucím, jež na památku mučednictví z vlhkých větví se tu rodí. Takové konáš Žižko zázraky, proti své vůli, když na lípě jsi posvěcené kněze věšel.
 LÍPA "KAPUCÍNKA" NA NÁDVOŘÍProč se ale vlastně říká zdejším lípám kapucínky? Tyto lípy mají tvar listů připomínající  kapuce či kápě, které mniši nosili. Má to být právě vzpomínka na mnichy, kteří na lípu byli pověšeni. Ve skutečnosti se ale nejedná o žádný"kapucínek" na památné lípě na nádvoří zlatokorunského kláštera zázrak. Rostlinná morfologie říká, že se objevují tzv. listy „šité“ nebo kornoutovité, kde je běžně celá čepel plochá. Oproti tomu zde čepel listová na své bázi víceméně srůstá okraji a vytváří tak menší kornout. Tato abnormalita se stává dědičnou a bývá uváděná jako tilia platyphyllos var. cucullata. Tento druh lip se vyskytuje nejvíce v Porýní, odkud jej k nám dovezli cisterciáčtí konvrši, kteří se ve 14. a 15. století v našich klášterech usazovali. Mimo Zlatou Korunu měli takové lípy i v Zbraslavi, Sedlci a ve Světlé v Rakousku. 

 


 

  POVĚST VZTAHUJÍCÍ SE K NAPADENÍ KLÁŠTERA HUSITY ROKU 1420
 


   V 17. století se opět objevily další podrobnosti o zničení kláštera na podzim roku 1420. Podle vyprávění starých řeholníků zaznamenali klášterní kronikáři, že Žižka přepadl klášter po 19. hodině právě ve chvíli, kdy mniši skončili večeři a chystali se k modlitbě v choru. Když čtyři z nich procházeli jižním křídlem křížové chodby, vpadli do kláštera husité a mnichy zabili. Mniši  byli potom pohřbeni v rohu jižního křídla křížové chodby. Když je pohřbili tak jejich hrob vypadal jako  prosáknutý krví. Měla to být tedy vzpomínka na zabité mnichy. Této pověsti v 17. století věřil konvrš Šimon a přál si, aby byl po smrti na toto místo pohřben. 25. března 1648 mu byl v těchto místech vykopán hrob a našli se opravdu 4 lebky. Ale i když Šimona pohřbili, tak země stále vypadala jako prosáklá krví. Tak se dělo až do roku 1678, kdy místo bylo opraveno. 

 


 

 JEŠTĚ JEDNA POVĚST O ZABITÝCH MNIŠÍCH
 

 
  Ve 2. polovině 17. století prý několik lidí mnohokrát vidělo v kostele svaté Markéty zvláštní nebeskou záři a zpěv, což prý bylo znamením toho, že je tam cosi skryto nebo že zde byl někdo umučen.  Byla prozkoumána podlaha zdejšího kostela a její okolí, ale nebylo nic nalezeno. Lidé tvrdili, že se určitě jednalo o zpěv mnichů umučených na podzim roku 1420. 
 


 

 O NALEZENÉM POKLADU

  

POHLED NA KLÁŠTER OD ŘEKY VLTAVY  Opat Valentin Augustin Schönbeck se zasloužil o značný rozkvět kláštera, provedl i řadu jeho rekonstrukcí až se zdálo podezřelé, kde na všechny tyto opravy získal finanční prostředky. 
  Říká se, že jednou večer šel opat do kostela, kde si všiml, že zdejší omítka je v poměrně špatném stavu. Poklepal na ni klíčem, omítka opadla a objevil se celý proud zlata, stříbra a drahých kamenů. Tento poklad tam prý schoval opat Rutger se svými důvěrníky v roce 1420, kdy byl zdejší klášter napaden husity. 

 

 


 

 PODZEMNÍ CHODBY - FAKTA NEBO MÝTUS

  

  VEDUTA KLÁŠTERA Z 2.POLOVINY 18.STOLETÍJe příznačné, že lidská mysl jevům, na něž nezná odpověď, přikládá ráda tajuplný význam. A taková tajuplnost pak přímo pobízí fantazii, aby se rozlétla nezatíženou realitou našeho světa. Výsledkem jsou pak různé senzační objevy a odhalení, za nimiž však obyčejně následuje zklamání.
  Podzemní chodby, jež byly prokopnuty při různých zemních pracích nad Rájovem, pod klášterem, v úvozu cestou do Štěkře či u hřbitova a samozřejmě vzpomínky některých starších občanů daly vzniknout dohadům, že jde pravděpodobně o tajné únikové cesty z kláštera.
  Představa o tajuplném poslání pochopitelně u mnohých zvítězila a její zastánci odráželi pochybnosti skeptiků nejkrkolomnějšími hypotézami. Je důležité si uvědomit, že například u podzemní chodby vedoucí ze zlatokorunského kláštera do Rájova by podzemní chodba musela vést pod vltavským řečištěm. Hypotéza to oslnivá při představě, jak nadšení turisté budou u Rájova vstupovat do středověké chodby, aby ji opustili v areálu kláštera, ale realita je poněkud jiná. Tajné podzemní chodby bývaly ve středověku v Čechách podstatně vzácnějším jevem než jim pozdější pověsti přisoudili. Byly také mnohem skromnější než kvalitní vyzděná chodba se segmentovou klenbou u Rájova či podobná chodba v náhonu pod klášterem, jíž by projel i vůz. Obranný účel mívaly spleti chodeb v některých středověkých městech (Tábor, Znojmo), ty však sloužily i k hospodářským účelům (sklepy). I v těch největších chodbách se dva lidé stěží vyhnou a narovnají. Obě zmíněná města byla přitom velmi bohatá, jejich chodby byly mnohem potřebnější (právě hlavně z hospodářských důvodů) a sloužily podstatně většímu okruhu lidí než zde, kde by jich k jedinému účelu (útěku) potřebovalo nanejvýš několik desítek mnichů. Některé hrady mívaly drobné únikové chodby (někdy spíše průlezy), jež po několika desítkách, maximálně stovkách metrů za hradbami vyúsťovaly na povrch. Skutečně tajné a rozsáhlé podzemní chodby potřebovaly a mívaly teprve barokní pevnosti. V té době už nikoli zlatokorunský klášter, který se potýkal s existenčními problémy. 
  Pověsti se kladou především k roku 1420, kdy byl zdejší klášter napaden husity a dosti poničen. Někteří mniši v čele s opatem se prý měli zachránit útěkem podzemními chodbami z kláštera, které měli vyústit nad Rájovem.

  Další pověst říká, že v těchto podzemních chodbách je zakopán bohatý klášterní poklad. Kromě zlata tvoří poklad i význačná sbírka relikvií, která má obsahovat i třísky z Noemovy archy. Případný nálezce pokladu se za ním musí vydat na Květnovou neděli a poradit si se skřítky, kteří poklad hlídají. 
  Ale je jisté, že část chodeb byla skutečně nalezena, o co se tedy jedná?  V 16. až v 17. století se v okolí Českého Krumlova pokoušelo dolovat stříbro. To byla doba, kdy se urputně hledalo a občas ještě i nalézalo stříbro po celých Čechách. Například i Český Krumlov byl tehdy také významným hornickým městem. Jedna štola byla tedy nejspíš proražena i v Rájově. Pokud jde o štolu v úvozu ke Štěkři, tu nechal vyrubat zdejší obchodník Josef Kohout v roce 1910, když tu hledal uhlí nebo grafit. Ložiska obou těchto surovin nebyly totiž daleko odtud. Ale největší otazníky vzbuzují vykopávky v areálu kláštera. Nebyly tu objeveny totiž jen chodby respektive sklepy či kanály, ale i různé zbytky zdí středověkého původu, na jejichž funkci zatím nelze dát uspokojivou odpověď. Jedná se s největší pravděpodobností o zbytky nějakých hospodářských či opevňovacích staveb, rozhodně nemající nic společného s únikovými chodbami, které - zdá se - klášter nikdy neměl. 
 


 

 POVĚST O ZALOŽENÍ KOSTELA SV.MARKÉTY  


  Kostel sv. Markéty u kterého byli podle pověsti na  lípu pověšeni zlatokorunští mniši a potom zde snad i „strašilo" má i legendu, která vypráví o jeho pojmenování. Říká se, že kostel založili 2 bavorští kupci, kteří za války císaře Otty II. přišli do zdejšího kraje s německým vojskem, které bojovalo proti Čechům v letech 976 – 977. Po dlouhém bloudění a hladu prosili boha o vysvobození a učinili slib, že dostanou-li se živí a zdraví z těchto nehostinných končin, postaví zde kostel ke cti a chvále boží. Když přišli k řece Vltavě, našli v ní veliké množství krásných perel a toto místo nad řekou označili třemi kameny a podložili křížem a po svém vysvobození vybudovali kapli jak slíbili. A protože se perla latinsky řekne MARGARITA, zasvětili kapli sv. Markétě a tak prý zde stál tento kostelík 300 let osamocen až do roku 1263. 
  Pojmenování kostela po sv. Markétě může mít ještě jeden důvod. Přemysl Otakar II.  měl svést v roce 1260 u Kressenbrunnu (dnes Groißenbrunn v Dolním Rakousku) důležitou bitvu proti uherskému králi. Bélovi IV. a ten mu 12.7. 1260 nabídl příměří. Protože 13.7. je svátek sv. Markéty, při rozhodování o názvu laického kostela ve Zlaté Koruně, si Přemysl Otakar II. přál, aby byl tento kostel pojmenován na počest sv. Markéty, která má den po slavném vítězství svůj svátek. 
 




 POHÁDKA O VODNÍKOVI Z ŘEKY VLTAVY 
 


KLÁŠTER ZLATÁ KORUNA Je tomu dávno, co prý žil ve Vltavě u Zlaté Koruny vodník. Lidé se ho velice báli a bylo také proč, neboť to byl tuze ohavný zelený mužík s neobyčejně velkou hlavou, porostlou odpornými zelenavými vlasy. Lidem nikdy nic dobrého neudělal a naháněl všem jen hrozný strach. I otrlí voraři, plavící dřevo na Vltavě se ho báli. Vodník jim skákal po prámech a dokonce i vory rozvazoval.  Rušil i poctivé pradleny, které máchali prádlo ve Vltavě. Bral jim prádlo, pouštěl je po proudu a chuděrky pradleny je potom musely chytat až daleko za Zlatou Korunou.
 Každý se vodníka bál až do doby, kdy se do Zlaté Koruny přistěhoval jeden sedlák, který se jen tak něčeho nezalekl. Místní lidé mu vyprávěli o vodníkově řádění a zároveň sedláka i jeho ženu varovali, aby se mu raději vyhnuli. Sedlák se ale nezalekl a rozhodl se, že s tím musí něco udělat. Rozkázal  ženě, aby mu připravila prut na ryby a udici a že se večer půjde na toho vodníka podívat. Žena ho prosila a plakala, aby sedlák raději nikam nechodil, ale nedal si říci.
 Když se setmělo, odebral se sedlák k řece. Rozložil si tam rybářské náčiní a vhodil do řeky udici a čekal na vodníka. Dlouho ale čekat nemusel. Vodník najednou stál za sedlákem se strašným skřehotem. Sedlák se lehce zachvěl, ale hned se ovládl a dělal že ho neslyší. Vodník se tedy přiblížil k sedlákovi ještě blíž, chtěje mu zařvat do ucha. Ale v tom sedlák vyskočil a rázem uchopil vodníka do svých silných rukou a vyzdvihl ho za jeho odporné zelené vlasy do výše. Vodník prosil sedláka, ať jej pustí, ale on, že jedině, když mu vysvětlí, proč je na zdejší lidi tak zlý. Tomu nic jiného nezbývalo a proto slíbil, že bude vyprávět: kdysi dávno byl prý pánem lesní tůně, o které nikdo z lidí nevěděl. Jednou však přišly děti a začaly po Vodníkovi házet kameny. Proto se chtěl lidem pomstít. Odstěhoval se do Vltavy a zde oplácí lidem jen to, co činili oni jemu. Sedlák vodníkovi vysvětlil, že všichni lidé nejsou stejní. Zdejší že jsou hodní a vodníka rádi mezi sebe přijmou. Vodník tedy slíbil, že se polepší.
 Sedlák šel domů a tam všem vyprávěl co se mu přihodilo, i o slibu, který vodník učinil. A vodník se prý opravdu polepšil.