Navigace
Výběr jazyka
Obsah
CISTERCIÁCKÝ ŘÁD
Cisterciácký řád vznikl na přelomu 11. a 12. století, kdy se odštěpil od 
benediktinů jako jejich reformní odnož. V té době se totiž životní praxe v benediktinských klášterech odchýlila od původní regule, která požadovala život v ústraní naplněný modlitbou a prací. Benediktini za dlouhá staletí své existence (od 6. stol.) získali silné vazby na svět a politické kruhy a taktéž četné dary od bohatých lidí. Také liturgie se v klášterech značně rozbujela a zkomplikovala pozdějšími dodatky, takže mniši opustili fyzickou práci, kterou dokonce opovrhovali. Mnohé benediktinské kláštery však byly významnými kulturními centry. Nejednalo se tedy o úpadek a špatný život mnichů, ale o narušení rovnováhy mnišského života, jak to stanovila řehole sv. Benedikta.
Název řádu je odvozen od kláštera Cistercium v jižní Francii, který založil benediktin toužící po reformě, sv. Robert z Molesme roku 1098 (zanedlouho poté vznikla i jeho ženská větev). Další výraznou osobností, stojící u počátků cisterciáckého řádu, byl sv. Bernard z Clairvaux.
Bernard z Clairvaux (žil v letech cca 1090 – 1153) byl burgundský šlechtic, který svým vstupem do řádu společně se třiceti svými druhy zachránil nový řád před vymřením. Svou úspěšnou kazatelskou činností, vynikajícími organizačními schopnostmi a vstupy do politiky se velmi zasloužil o vzestup a oblibu cisterciáckého řádu. Ovlivnil řádovou spiritualitu zejména ve dvou směrech: vtiskl mu velkou úctu k Panně Marii a zjednodušil liturgii, kterou oprostil od různých pozdějších přídavků. Jednoduchost liturgie se měla odrážet i v prosté architektuře klášterů, v nichž neměla místo sochařská ani malířská výzdoba, barevné vitráže ani drahé materiály. Sv. Bernard napsal několik významných děl z oblasti mystické teologie a proto je považován za jednoho ze zakladatelů křesťanské mystiky. Byl i hudebně vzdělán a stál u první historicky doložené reformy liturgického zpěvu– gregoriánského chorálu. Přesto, že mu byla nabízena různá beneficia a hodnosti, všechny odmítl a zůstal po celý život mnichem. Již za 21 let po své smrti, roku 1174, byl prohlášen za svatého a roku 1830 byl uznán za církevního učitele.
Nový řád převzal řeholi sv. Benedikta, navíc však zdůrazňoval chudobu
a askezi, a odmítal v klášterech jakoukoli zdobnost. Na rozdíl od černě oděných benediktinů pak nosili cisterciáci bílý hábit s černým škapulířem.Cisterciáckou novinkou byla i touha po jednotě, která měla zabránit rozmělnění řehole. Vznikla tak pevně propojená organizace cisterciáckých klášterů s centrem v Cîteaux. K tomuto klášteru se pomocí filiačních vazeb vztahovaly všechny řádové kláštery, jejichž počet rostl ve středověku velmi rychle( na konci středověku existovalo asi 850 klášterů mužských a asi 1200 klášterů ženských, ve středověkém českém státě bylo 13 mužských a 5 ženských klášterů). V Cîteaux se každoročně (na svátek Povýšení sv. Kříže 14. září) konala generální kapitula, které se účastnili všichni opati (osobně nebo prostřednictvím zástupců). Zde přijatá rozhodnutí měla pro cisterciáky platnost zákona. Cisterciáci chápali filiační vazby jako vazby rodové. Nově vzniklý klášter se nazývá dceřiný, původní mateřský. Kláštery však neměly být k sobě vázány poutem podřízenosti, ale poutem lásky a vzájemné odpovědnosti a solidarity. Vlastním heslem cisterciáckého řádu se stalo „Cistercium mater nostra“ (Citeaux je naší matkou), což vyjadřuje pevný vztah všech klášterů ke kolébce řádu prostřednictvím filiačních vazeb. Tato propojená organizace byla ve své době velmi originální a brzy ji přejali i jiné řády, např. premonstráti, kartuziáni, dominikáni.
Cisterciáci se důsledně snažili naplňovat Benediktovo heslo „Ora et labora“ (Modli se a pracuj), a proto kladli tak veliký důraz na fyzickou práci, která u benediktinů již upadla v zapomenutí. Své kláštery zakládali v dosud neosídlených oblastech v údolích vodních toků, okolí se pak snažili kultivovat vlastní prací a přispěli tak mj. k rozvoji a šíření pokrokových hospodářských metod. Také se snažili navrátit k původní evangelické chudobě a prostotě, což se zpočátku odrazilo v odmítnutí přepychu a okázalosti v řádové architektuře i v tom, že klášterní kostely neměly mít věže. Výrazem pokory měla být také údolní poloha klášterů.
